Report z tour Andrea Rottin & K. Oswaldová / Vlněna

Takhle to rozhodně nebylo, aneb report ze zimního mini tour. Děkujeme moc všem, co se o nás postarali a udělali pro nás exkluzivní večer. Podílelo se na tom víc autorů, takže vina je rozprostřena. 

26.12. Na Staré radnici, Třebíč

autorka: káka

Asi z lačnosti jsme si na druhý svátek vánoční nadělili další várku dárků – kdo z vás dostal turné pod stromeček? Vyrazili jsme z Prahy dodávkou směr Třebíč a minimálně já a Andrea jsme věděli, že nás čeká hezkej zážitek, protože koncert měl pod palcem náš oblíbený promotér Agnes. Prostor hospody byl standardně potemnělý a zahulený, zvukaři zuřivě akční a tlamu hluku jako první měla rozevřít Vlněna. Očekávání prvního koncertu z šesti plánovaných bylo pro mě plný pohnutí a neklidu. Navíc jako akustickej support vlněného kraválu jsem doufala, že tenhle prapodivnej párek kapel bude dohromady fungovat (jasně, kluky máme rádi jako kráva a taky známe svý morky z kostí, takže to muselo fungovat tak jako tak, že jo). A navíc my s Andreou jsme tady měli premiéru setu. Oh mio dio!

Před hraním jsme dostali parádní hostinu v salónku-bekstejdži, po který bylo docela náročný odvalit se na stejdž. Hrát ožralej – to jo! – ale přežranej? Na to tělo rockera není stavěný. Nicméně kluci z Vlněny nasadili plynový masky a pytle od brambor na obličeje a začala jim šichta. Je dobrý, když je první koncert boží, a jakože tenhle koncert boží byl, protože člověka nabudí a u srdce zahřeje skutečnost, že ty slzy, pot, puchýře a smrad ve zkušebně mají nějakej smysl. Po jejich láskyplně uřvaným setu jsme nastoupili my. Nervozita s výštěky úvodního songu opadla, ale po celou dobu koncertu jsem nespouštěla oči z kapelníka (ha!), protože nejistota přece jen podrývala snesitelnou lehkost bicích.

A pak už samý krásný a chytrý řeči v salonním bekstejdži, spaní u místních a druhý den jímavé procházky po úžasné Třebíči.

Jo, a taky jako praví profíci vyděláváme v tvrdý měně – paní vrchní nám na cestu do uzlíčku přibalila skvělou domácí mandlovici, jejíž příběh se začal naplňovat (nebo spíš vyprazdňovat?) během následujících dní. Ale to už je součástí nepřenositelných zážitků a vzpomínek.

Obrázek

 

27.12. Kroměříž, zkušebna 

autorka: káťa horátor

Naší další štací byla Kroměříž neboli Kromcl, jak se říká u nich. Už tato nenápadná změna v názvu napoví, že tady bude něco jinak. A že to něco bude znít možná stejně tak podivně, jako to “cl” ve jméně na konci.

Po marných pokusech a nekonečných dohadech s Mrs. GPS jsme zjistili, že do Kroměříže se nejde dostat jen podle názvů řek a jejich slepých ramen, protože letos jsme lodí zrovna nejeli. A tak jsme se nechali vést spíše intuicí, která nám říkala, že Domov dětí a mládeže Kroměříž už nebude daleko.

Nejdřív parking a pak nošení věcí hluboko do sklepa baráku vedle intru. Tak hluboko, jak hluboko je jen kotelna a další dvě místnosti za ní, které by jistý pan Fritzl určitě uměl využít. Nutno přiznat, že za takový prostory by se nemusel stydět kdejakej rokáč.

Tenhle koncert pro nás dělali kluci ze Superego Kid. A všechno se to dělo u nich ve zkušebně. Než před námi otevřeli dveře do kotelny, stihli nás upozornit na to, že tam včera byla párty a že ještě budou muset trochu uklidit. S pomocí zlámaných smetáků zametli vajgly a odnosili lahváče. Zkušebna zase jako nová. Až se plata od vajec na zdi zaleskla. Jakkoliv každý z nás může říct, že už má tohle za sebou, všichni v těchto místech cítíme kus svého doma. A když je tam teplo, je tam taky útulno. Jen jsme kluky a jejich kamarády museli požádat, jestli by všichni pro dnešek mohli kouřit na chodbě, protože hrát v tom a ještě i spát by bylo horší, než kdyby bouchnul ten kotel vedle, který se k tomu stejně celou noc chystal.

Po tom, co jsme jednu ze dvou místností zvolili jako zázemí (protože tam bylo víc gaučů), vrhli jsme se na jídlo. Hurá. Po včerejší třebíčské mandlovici něco, co nás usadí. Kroměřížské menu sestávalo z brambor, cibulky, kunovjanky a svačiny, kterou nám tam přenechal jeden kámoš. Ale piva bylo dost a po koncertě nám slíbili diskotéku.

Obrázek

Kluci byli milí a zábavní, a když pak přišli na koncert i holky, vytvořila se docela početná skupina lidí, kteří byli zvědaví, kdo si to u nich ve zkušebně vybalil cajky. Andrea s Kákou to otevřeli a dobře naladili. Hráli spolu teprve druhý koncert (nikdo jim to moc nechtěl věřit) a podle mě z toho šla velká radost, a potom ta radost šla i z nás. Vlněna to celý spláchla, nekompromisně, hutně, ale stejně vesele. Jak jinak můžete hrát, když všechny písničky jsou o Brně a na hlavu si nasadíte to, co bylo zrovna po ruce, když jste kapelu zakládali.

Večer se poklidně ubíral ve vlnách davu plynule se přemísťujícího z kotelny na chodbu kouřit. A to samé ve zpětném směru. Autisti tančili disco a zbytek popíjel a konverzoval. Jen nám přišlo trochu divné, že jsme ještě nezaslechli ten kroměřížský dialekt, kterým se tu prý mluví. No nic, bylo třeba zajít na benzínku pro další lahváče a pokonverzovat zas chvilku venku. S přibývajícím večerem a ubývajícím pivem jsme přemýšleli, kde se kdo uloží ke spánku. Tep davu začínal být trochu nepravidelný a časem i slábnul. Většina červených krvinek se chtěla přemístit kamsi do hospody nebo do postele. Ale štěstí nám přálo. Určitý vzorek populace nás nad ránem přesvědčil o tom, že kroměřížský dialekt není jen fáma a že se jím opravdu v Kroměříži mluví. Bohužel mu rozumí jen ten, kdo jím mluví a má v kapse lístek z hospody, kde je plot delší než lanovka na Sněžku.

Jeden z těch lidí, co tak divně mluvili si odvedl Káku s Andreou k sobě spát (trochu jsme se o ně báli) a my co jsme spali v kotelně, jsme dostali za úkol ukončit diskotéku a potom všechny vypakovat.

Ale jak se říká: “Vyhodíš ho dveřma a vrátí se oknem.” 

Když byli všichni pryč a hučel už jen kotel, zabalili jsme se a spali. Pár hodin na to vrzli dveře a pruh světla ozářil basové kombo. “Je tu někdo? Kdo tu je? A byl tu už Strom?” Ozvalo se do tmy, ne zas-tak přísným kroměřížským dialektem. “A kdo je Strom?” Zněla má otázka. “No… Kdyby přišel, tak ho vyhoďte. Čau.” “Jo, jasně”, řekla jsem, ale nějak mi ten Strom nedal spát. Zmiňovalo ho tu večer víc lidí, ale nikdo mi nebyl schopný vysvětlit, kdo to je a proč se o něm pořád tak mluví. Z toho, co jsem zaslechla, jsem si vydedukovala, že je divnej, hodně pije, nejde se ho zbavit a trochu krade. Pořád jsem si představovala, jak se Strom plíží po chodbách až do kotelny, otevírá dveře a krade desky z distra, co byly rozložený na stolku u dveří. Prostě horor. V přerývavém spánku jsem přemítala o tom, jak se ho zbavíme až přijde. A pak jsem uslyšela přesně to, co jsem nechtěla. Vrznutí dveří… “Mám tu někde klobouk? Já si jdu pro svůj klobouk. Sice mi moc neslušel, ale já bych ho chtěl zpátky”. Promluvil někdo hlasem, který určitě nebyl Stroma. “Jo, je vzadu”, odpověděla jsem. A tak to šlo celou noc. V průměru každou hodinu a půl se objevilo nějaké superego kid, které je tam zvyklé chodit spát, když je do zkušebny blíž než domů. A tak nás tam do rána nakonec oddechovalo asi o tři hlavy víc.

Ráno ve sklepě nás probudilo tušení světla venku a Káka s Andreou, kteří dorazili po podobně dobrodružné noci, jakou jsme měli i my. Vynosili jsme věci ven a den začali klasickou otázkou: “Jak to všechno do tý dodávky naskládáme?” Když byla otázka vyřešena, zbývalo jen zamávat a zastavit na první benzínce na kafe. A pak už jen: “Ahoj Slovensko, za chvíli jsme u tebe.”

Obrázek

28.12. Spišská Nová Ves, Interactive Club

autor: Tom

Po probuzení ve zkušebně překračujem pár mrtvol a rychle se pakujem. Čeká nás dlouhá cesta na Slovensko – konečně vzdát hold celýmu „starykokotour“. Zapnout mapy, nastudovat navigace a z Hanáckých Athén vyrazit směr Přerov – moje rodiště a srdeční záležitost. Projíždět svý město hned pár dní po startu výpravy se jeví tak trochu jako zrada dobrodružné duše. O něco později se konečně stáčíme víc na východ. Zastavujeme na náměstí ve Frenštátě pod Radhoštěm. Podivuju se nad šíleným větrem roztáčejícím vánoční výzdobu tak silně, až se trochu bojím, že mi na hlavě přistane kometa. Před vichřicí se schováváme v jediný otevřený restauraci, kde nás Andrea při čekání na jídlo učí dost rázný italský gesto na přivolání obsluhy. Moc nám to nejde, takže ve výsledku nejspíš vypadáme jako banda zbloudilých hendikepů.

Docela rád bych byl řídil zbytek cesty, ale to teď nesmím (jiná kapitola, jiný turné), tak si aspoň sedám na místo spolujezdce a užívám si výhled na Beskydy v pozdním odpoledni. Se Scout Niblett v přehrávači vjíždíme do pohraničních serpentin. Probírám se až v Popradu, kde se k nám přidává královská hostitelka všech dalších dní – Sabi. Teď už jen kousek do Spiše. Interactive Club je příjemnej prostor kousek od náměstí. Koncert dělají kluci ze Skaven records a nemá to chybu. Maskovaná kapela Ničitel nám připravuje půdu a vytváří silnou atmosféru, navíc jsme s Vlněnou při třetím koncertě už ve formě, takže si hraní užíváme.skaven

Andrea s Kákou to při svým setu mají myslím podobně. Pro mě jeden z vrcholů celýho turné. Pak už nezbývá než poděkovat a hurá zpátky do Popradu, kde na nás čeká vyhřátej domek pro hosty a Sabčin táta. Vynikající jídlo, Smädný mních a brejloun – mantra zájezdu.

29.12. Martin, Piváreň Pirát

autor: Váša

Ako to bolo v Martine?
V dodavke je nás veĺa
bzučí to tam ako včela.
A aké to prekvapenie,
že klub sa volá Včelín, hej?
Dnes som driver,
cesta dlhá
trochu thriller
najít lokál.
Keď už som počinal byť nasraty,
objavil sa Piváreň Pirát prokĺaty…
Taká buda u dialnice,
vovnitr drinky z borovice.
Jiedlo skvele veganske,
milany si naprásknem.
Prvý ide Andrea
je to opäť nadhera.
No a poté pre mňa vrchol,
Brmbolce z Martinu, styl punk-alkohol.
Ako tretí na to idú
Proti srsti v hardkor štýlu.
Gig Vlněny pak už zvladame,
ak zvuk je otresny
a ako čerešeň na dortiku
Tomik odkurvi Andreovu hlavinku.
Aj tak musim povedať,
že gig to byl zaujmavy tak či tak,
a organizátori Roman s Paĺom,
fajnych chalanov, stojim si za tom…
Andrea riti auto späť.
Pak už len afterparty v Poprade
a alou spať.

DSC03148

30. 12. Nowy Sacz, Old School Bar

autor: majty

Už před začátkem samotný cesty z Popradu do Polska sem měl trochu divnej pocit z těch hor, co musíme cestou překonat. Sice máme docela štěstí na dost mírnou zimu (žádný závěje, náznaky sněhu jen v lese a na špičkách Tater), ale cesta horama je prostě vždycky doprovázená podivnou nejistotou a mrazením. Možná proto, že hory sou jeden z posledních syrových celků, který de na naší planetě kontemplovat (nemoh sem to nezmínit, zvlášť s ohledem na cestu zpátky a tzv. „peripetii člena okrašlovacího spolku“).

Cesta nakonec byla poměrně v cajku, až na podivný značení, zužování a rozšiřování silnice a krkvykrucující zákruty a žuchance.

V Nowym Saczy sme to zaparkovali přímo na náměstí na chodníku, jak správný imperialistický hovada. Teda na náměstí byl ten klub, že…

Že se v Polsku bere tzv. vánoční výzdoba o něco pompézněji než v Československu, sem trochu tušil, tohle byla ale techno party bez hudby s elektrickýma svíčkama, překvapivým rozsvícením a následným zteměním průčelí kostela a „ubrečenou“ střechou. Čumíme na to a neříkáme nic.

Klub sám vypadal dost luxusně. Kamen, spoustu zákoutí, vkusný hajzliky a spoko bar.

Když Tom poprosil o dva typicky místní drinky, dostal vodku s vodkou, to celý zalitý modrou limonádou s ledem a brčkem. Člověk se motal při jednom cucnutí (byl to ale solidní kotel).

Na stejdži to vypadalo dobře. Zvukaři disponovali nejrůznějším vybavením a byli ochotný. Když sme to ale s Vlněnou odpálili, začali si s náma trochu hrát – kroutili šavlema a vměšovali na zpěv efekty. Nehrálo se mi dobře. Tohle šavlování jen podtrhovalo mojí nervozitu a trochu zklamání z toho, že musíme hrát po čase potichu… v sále bylo vyvalených asi deset lidí, z toho čtyři z naší posádky a cca tři zvukaři.

Po nás Andrea s Kákou – stejnej poděl s jamováním zvukařů, kterej místama přecházel do kabaretního vystoupení. Vlastně to bylo dost legrační. Jejich set už sme měli ale tak najetej, že to naše dojmy nemohlo atakovat. Ty vály sem (aspoň já) měl pod kůží už pekelně hluboko.

Balíme cajky, vypadá to na mírumilovnej ústup. Jenomže tak to nemělo bejt…

Tak nějak v průběhu večera sem zjistil nemilou věc – otevřenej, nekonečnej lístek na baru pro kapely. Když sem totiž šel takhle jednou k baru se Sabi pro jedno pivo a jednu vodku a chtěl sem se plaše zeptat, kolik si toho ještě můžem na ten náš lístek dát, pochopili to zřejmě tak, že se chceme co nejvíc opít, a to zadarmo. Tak sem to samozřetelně nemyslel…

Na konci se to projevilo následujícím způsobem:

v průběhu vynášení věcí ven si někteří z nás řekli, že bychom se jako měli jít rozloučit s pořadatelema (mimochodem, do dneška nevím, kdo z nich to vlastně pořádal…) a plnit poslání sounáležitosti. To ale místní pochopili jinak – „oni za každou cenu nechtěj odjet střízlivý“. Takže pod dohledem „našeho“ barmana (byl pro nás vybranej, protože uměl nejvíc anglicky) a chlápka ve středním věku, kterej do nás hustil něco o Československu, druhý světový atd., sme se velmi rychle dostali z pohodově střízlivé nálady do solidního kolotoče. Zajímavý bylo, jak barmani používali vodku jako argument. Vždycky když sme se jich na něco ptali česko-slovensko-anglicky a oni neznali odpověď, nebo nepochopili na co se ptáme, jejich odpověď byla vodka. Když přišel někdo novej k baru, vodka pro všechny. Na rozloučenou – vodka. Kvalita debaty tomu odpovídala. Aby to někdo nechápal špatně, byli to moc milý lidi, evidentně společensky založený. Budeme na ně vzpomínat s úctou a respektem. Postarali se o nás královsky. Objali sme se s nima a vypadli.

old school

Cesta zpátky byla ve znamení one man show v režii člena okrašlovacího spolku (spolek nadšených brněnských environmentalistů), kterej celou cestu zkrášloval tatranskou krajinu pravidelným přísunem obsahu svýho žaludku. Smích tekl proudem, zatímco náš van směřoval zpátky do bezpečnýho úkrytu – popradských Stráží.

31.12. (Půltý a poslední koncert) – Poprad, Boží hrob

autor: káka

Následující den po pekelné polské smršti a tamějších Niagarských vodkopádech, a vlastně i po všech ostatních předešlých smrštích, bylo načase nalézt klid a mír, v hlavě si urovnat myšlenky a zážitky na stálé základně v Popradu u rodičů naší kapelní psycholožky Sabiny, kam jsme se každou noc vraceli v rámci tourování po Slovensku. A to i přesto, že byl Silvestr a podle společenských konvencí ten den byl ten den, kdy bychom si měli vyhodit z kopýtka. Z kopýtka se teda moc nevyhazovalo. Po čas pozdního odpoledne se posádka válela střídavě na zemi, gauči, vedla inteligentní hovory, žrala, kloktala šalvěj, žrala a pila pravé popradsko-italské pikolo expreso. Tělo i mysl se museli smířit a vyrovnat s předchozími zkušenostmi a skutečnostmi.

Večer se nenápadně připlížil a s ním další „aktivita“ – začalo se mírně popíjet v souladu se silvestrovskými zvyklostmi. Čas si tak nějak plynul ve společnosti Smädného mnicha, fígovice, slivovice, mandlovice vyšmelené na koncertě v Třebíči a karbanu. Ve zmatku jsme možná už lehce po půlnoci vylezli ze zahradního domečku, který jsme pro účel slovenského turné na pár dní osquattovali, abychom si připili s našimi dočasnými rodiči a jejich přáteli, a taky abychom se pokoukali, jak někdo v dáli zase o něco zvětšuje ozónovou díru a řekli ahoj novýmu roku. A pak to přišlo.

Nejdřív ukontextění na vysvětlenou: náš dočasný ocko Tibor vybudoval v zemi na zahradě protiatomový válečný kryt, který je zároveň zástěrkou pro jinou diverzní aktivitu – dá se tam chlastat a je tam spoustu místa. A jelikož při Apokalypse nebo atomovým útoku přežijou jen ti, co budou v tomhle krytu, jmenuje se to tam Boží hrob. A přesně na přelomu roku třináctého a čtrnáctého jsme si v tomhle Božím hrobě střihli zkrácený koncert pro rodiče, jejich přátele a naše přátele. První jsme hráli my s Andreou. Lehce ovíněný akustický miniset s improvizovanou zvukovkou – basový buben zespoda utlumený pytlem brambor to jistil – ale pak už jsem se cítila ve svý kůži a ve svým živlu a mezi svejma lidma. Bavilo mě to jako blázen (asi mi tu dojemnou realitu ještě trochu dokreslovaly půlnoční bublinky v hlavě), zpívalo se mi jako blázen – v Božím hrobě s boží akustikou, v právě vzniklým božím rockovým klubu.

Po nás Vlněna. Taky v akustické verzi. Kluci odložili svoje masky – obrazně i doopravdy. Slza na krajíčku. Radost poslouchat a konečně rozumět skvělejm textům o skvělým Brně. Místo bicích mandolína s glockenspielem, místo boosteru sklenka šampaňskýho. Lepší borce na konec si nedovedu představit. Psát víc slov v delších větách nemá význam, nemůžou zachytit a popsat nuance tý chvíle. Budu zarputile doufat ve funkčnost a pravdivost věty: Jak na Novej rok, tak po celej rok.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Advertisements
This entry was posted in Uncategorized. Bookmark the permalink.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s